Jsme v tom už rok spolu. Každý to vnímá tak nějak po svém, každého tato situace zasáhla jinak. Svět tak, jak ho známe, se mění, a je zřejmé, že už nikdy nebude stejný, což nemusí být nutně špatně. Ta přechodná fáze, kdy staré končí a nové ještě není, je bezpochyby vždy nejtěžší. A když se to navíc odehrává na pozadí kulis celosvětové krize, je pochopitelné, že se řada lidí bojí, aby to nebylo zneužito k omezení našich svobod.
Jak této situaci čelit? Máme to jen pasivně pozorovat a nechat s sebou vláčet jako ovce? Nebo je lepší meditovat a snít o lepším světě? Co je „ta správná věc“, za kterou se postavit? Objevují se tu dva postoje, jeden zdánlivě aktivní a druhý zdánlivě pasivní. Hned vysvětlím, co tím myslím, a pokusím se shrnout, proč jsou podle mě potřeba oba.
STRÁŽCI POŘÁDKU, ODVÁŽNÍ BUŘIČI, HYBATELÉ DĚJIN
Postoj, který se jeví jako aktivní, zahrnuje všechny ty, kteří nemlčí, vyjadřují svůj nesouhlas se všemi těmi svazujícími omezeními, nebo jim naopak vyjadřují podporu a poukazují na všechny, kteří je nerespektují či zpochybňují. Domnívám se, že je potřeba, aby tyto hlasy zaznívaly, abychom znali názory z co největšího spektra palety a uvědomili si, že stejně jako nic ve světě, ani současná koronavirová krize není černobílá, a byť máme největší přístup k informacím v dějinách lidstva, ta skládačka je tak komplexní, že vlastně vždycky budeme znát jen část celého příběhu. Když si to uvědomíme, může nám to pomoct být tolerantnější k jiným, ba třeba zcela opačným názorům, než máme my, být míň zatvrzele přesvědčení o té „své pravdě“ a chápaví k motivacím druhých.
Ano, ti kteří nemůžou dělat svoji práci, jejichž děti nemůžou chodit do školy a stýkat se svými vrstevníky, ti kteří přemýšlejí, z čeho zaplatit příští nájem, budou mít tendenci dávat hlasitě najevo svůj nesouhlas a povedou politiky k odpovědnosti. A to je dobře. Pokud to ale nesklouzne k extremismu, tak je podle mě tohle „víření toku dějin“ potřeba. Pokud bychom ale tento postoj zaujali všichni, tak bychom onu propast nejistoty a energii křehce se rodícího nového světa krmili strachem, zlobou, zoufalstvím… Jak historie dokládá, z té aktivní, jangové, mužské síly se snadno může stát síla destruktivní. Proto je podle mě potřeba i ten druhý, zdánlivě pasivní postoj.
SLUNÍČKÁŘI, VĚDOMÍ TVŮRCI, STRÁŽCI ROVNOVÁHY
Ano, může se zdát, že to jsou věční snílci, zcela odtržení od reality. Někdo se domnívá, že nemají dost odvahy povstat a postavit se za změnu, že kdyby se jich to dotýkalo víc, tak by přece sakra mluvili jinak! Tento postoj pracuje v tichosti, na úrovni vědomí. Dnes už ale nejde říct, že to jsou nějaké „New Age čáry máry fuk“.
Přední vědci z oblasti biologie, kvantové fyziky, medicíny, epigenetiky, neurologie, geologie a dalších vědních oborů uznávají sílu vědomí a jeho schopnost měnit realitu, ve které žijeme. Ať už to jsou tisíce celosvětových záměrových experimentů Lynne McTaggart nebo laboratorní pokusy Dr. Bruce Liptona, věda dokládá to, co domorodé tradice věděly dávno před vznikem vědy – svou realitu, svůj svět si tvoříme svými myšlenkami.
Všichni ti, kteří mají odvahu jít tou zdánlivě pasivní, jinovou, ženskou cestou, kultivují si svůj vnitřní prostor a vědomě vytvářejí záměr nového světa, vlastně udržují misky vah v rovnováze. Harry Potter si vytvářel v mysli obraz svého patrona, aby nepodlehl mozkomorům. I my potřebujeme udržovat energii světa výš, než je strach, zoufalství a hněv, abychom si nevytvořili nový svět právě z tohoto podloží.
Už to není my versus oni, k nastolení harmonie mužský princip potřebuje ženský princip a naopak. Vědecké experimenty různého typu prokázaly, že tzv. kritické množství, pouhé 1 % celku stačí k tomu, aby se změnil celek. Neklesejme proto na mysli. Pokud spolu dokážeme vytvořit toto kritické množství a dovolíme si snít o světě, ve kterém chceme žít, pak se nemáme čeho bát. Výzva rodí změnu a změna skutečně může být změnou k lepšímu. Představujme si ji a když tomu dostatek z nás uvěří, tak se tak i stane. Vidíme se v novém světě! Jaký bude, je jen a jen na nás.