Pro někoho značí příchod jara první ranní kosí koncert, pro někoho první kvítky sněženek a krokusů. Mně vždy kolem dvacátého března ohlašuje příchod jara invaze mravenců. Co by poslíčky jara je pochopitelně radostně vítám. Poté, co je jarní depeše doručena a mravenci dle mého názoru svůj účel splnili, začnu jim mávat na rozloučenou. Na tuto diplomatickou výzvu k odchodu mravenci obvykle z neznámého důvodu nereagují. Přikročím tedy k ručnímu eskortu, ucpávání všech možných mravenčích vchodů a východů, sypání hřebíčku, skořice a pepře na můj okenní parapet. Nakonec se většinou vždycky nějak domluvíme. Letos nicméně psychologický nátlak mravenčí kolonie poněkud přitvrdil. Začali mi totiž vyhrožovat, že neodejdou, dokud jim nedám na cestu rostlinku aloe, aby měli čím nakrmit svá mravenčí miminka. V rámci dobrých sousedských vztahů jsem nakonec, byť nerada, souhlasila. Tak jen doufám, že drží své čestné mravenčí slovo.
Potyčky s mravenci stranou, jaro mám moc ráda. Posledních několik let jsem si začala vychutnávat vědomý vstup ze zimy do jara. Den jarní rovnodennosti mi připadá doslova magický. Představuju si vedle sebe dva rytíře, jednoho v černé, jednoho v bílé zbroji. Pan Zima z Podšedí si rozdává duel s panem Jarem z Kvítkova. Šermují jako o život, nicméně oba dopředu vědí, že to skončí remízou.
Období vedoucí k rovnodennosti je dobou, kdy často vyplouvají na povrch naše stíny. I v nás dochází k jakémusi souboji světla a temnoty. Rovnodennost nám dává příležitost najít harmonii. Prožít si to, co jsme třeba někdy v minulosti nezpracovali a zasunuli to do nějakého svého vnitřního šuplíčku. Je to také příležitost přijmout jak své stinné stránky, tak naši jedinečnost jako svou nedílnou součást.
